Hmmm, tak si dnes tak říkám, že bych tu měla vytvořit sekci „co mi přináší moje očka“.. Zdá se, že by to byl jeden nenaplánovatelný, občas neuvěřitelný, snad i někdy směšný, možná vážný, blog:)

Začnu dneškem.

Název? „Jak jsem ochutnala kočičí krmení“

Co? Jak souvisí kočičí krmení s očima? Jednoduše.

Stačí, když jednou zůstanete pracovat doma (tedy na návštěvě u svých dvou kočičích přítelkyň) a mezi prací, odoláváním před odpočinkem v posteli, lákadly v lednici, volající zahrádkou či rozečtenou knihou, si dá-te ma-lou sva-činku… a při putování bytem a chroupáním toho báječného, křupavého chleba, vám kousek upadne na zem. No nic, co se dá dělat, jednoduše se sehnu, posbírám drobečky, ofouknu a pokračuji ve vychutnávání.. Pravda, někdo by šel k odpadkovému koši. To já pro tentokrát ne..

Jo, je to tak.. Drobečky byly dva – jeden větší, křupavý, druhý ještě křupavější.. „Brr! Co tohle jako je!?“ Mája s Rozárkou na mě jen udiveně, snad vyčítavě? hledí..

Kdo uhodne jako 18. vyhrává úsměv na své i mé tváři 🙂

Krásný den!

PS: zítra se vrhnu na prostudování složení na krabici s krmením …s lupou.. 🙂

Tak tohle předepisuji sobě a všem nám minimálně 2x denně (já osobně to 2x nedávám – je to málo, dávky neustále zvyšuji.. 🙂 )..

Máte splín, pocit že fakt nic nejde jak chcete, že všechno se boří? Mrkněte na tohle parádní video – sledujte týpka s tamburinou 🙂

Krása! Včera se mi podařilo přiblížit jednomu ze svých předsevzetí „jdu spát nejpozději ve 22 hod.“

Jak to souvisí se sněhem? Úzce. Prostě nás včera večer odpojili od elektřiny. Tak málo stačí a už vzniká krásný, košatý a nečekaný příběh..

Co všechno mi přinesl letošní, jarní sníh..

Večer usínám kolem deváté hodiny, ráno se probouzím kolem sedmé zcela bez budíku, příjemně odpočinutá. „Hmm, elektřina stále nic“, tedy ranní rituál v podobě lázně si pro dnešek odpustím. Elektrický zubní kartáček vydává své obvyklé výkony – ještě aby ne. Vždyť výrobce garantuje několikahodinové fungování bez nutnosti napájení. „No jo, ale co teď?“

„Prý je tu vyhlášen kalamitní stav a odhad, kdy elektřina půjde, zatím není znám“ – říkal pán na lince, když jsem zjišťovala stav dodávky elektřiny. V myšlenkách si říkám, co si dám k snídani, následně k obědu? Začíná to být zábava. Varná deska, závislá na přísunu elektřiny.. Parní trouba překvapivě také. Už rok doma nenajdu ani pečivo, ani žádné sušenky, konzervy.. Tedy snad neuvařené obiloviny, neuvařené luštěniny? No, to nebude ono.

Ale co, můžu chroupat mrkvičku, k tomu zakousnout květák s cibulí a česnekem a jako desert to vidím na žampion s kapustičkou a s posypkou z oříšků, semínek a hrozinek. A to vše v tzv. RAW upravě (dnes velmi moderní záležitost).. Takže jsem vlastně díky kalamitnímu stavu zcela „KŮŮŮL“ – jdu s dobou!!! To jsem vždycky chtěla být. Paráda! 😂😂😂

No jo, jídlo bych měla zvládnuté, ale co moje dnešní plány? …Setkání ve městě s kamarádkou (auto podmínkou..), večerní setkání s přáteli mimo město (auto nedílnou součástí..), mnoho práce, ke které potřebuji PC a internet.

PC má v sobě energie cca na 2 hodiny – to vypadá slibně, ale internet jaksi nic. Auto? Mno, to je bezpečně pod zámkem v garáži, která má báječná garážová vrata s elektrickým pohonem (pravda, vrata mají zálohu pro případ výpadku elektřiny, nicméně ten se při minulém výpadku tak nějak porouchal a nenašel se do dneška nikdo, kdo by to spravil – tuším, že tohle se rychle změní :).

Tak jo, setkání s kamarádkou a přáteli ladíme dle situace (nakonec rušíme, jelikož z kalamity se stává opravdová kalamita minimálně tohoto dne..) a vrhám se k práci u PC. Chvíli to jde jako po másle i přes neuvěřitelný režim „off-line“, ale za chvíli se ukazuje další zajímavost – začíná mi být zima. No jo, plynový kotel, zajišťující teplo, je sice fajn, ale i ten má jeden kabel vedoucí do zásuvky, která je pro dnešek jaksi nečinná. Jak tohle vyřeším? Joo, svíček tu mám hodně, ty by mohly pomoct i při případném večerním čtení. Ale hřejivá vlastnost asi nebude dostatečná, resp. bezpečná.

No nic, dnešní plány se mění, ale práce a část urgentních termínů zůstává včetně úsměvu na mé tváři. Dneska si to prostě mám užít.

Tedy si jdu sbalit svých pár švestek do batůžku (včetně zubního kartáčku kdyby se kalamita protáhla, pracovních nezbytných pomůcek..) a pěkně pěšky se přesunu k mým milým kamarádům – mají krb (tedy teplo a ne mých 18st.) a plynový sporák – tedy RAW oběd se nekoná.. Ani dnes nebudu „KŮŮŮL.“

Člověk by řekl, že tenhle příběh končí, ale to je teprve začátek..

Už při balení svých pár švestek a oblékání na procházku narážím na další, nepřekonatelný „problém.“ Moje nejoblíbenější čepice, s tou největší bambulí, je v autě – tedy pěkně pod zámkem. Co teď. No jo, s brekem narážím jinou a už opravdu vyrážím.

Ke kamarádům vede cesta mezi domy, mnoha místními uličkami v původní i nové zástavbě. Jdu ulicí, ve které stojí jeden z těch historických, pohádkových domů, s ještě pohádkovější zahradou, který mě vždycky přiměje zastavit se a užít si to místo. Dnes je něco jinak. U plotu vidím dámu (odhaduji věk kolem 75let) jak se snaží o to, aby pod tíhou sněhu polámané větvě neohrožovaly kolemjdoucí. Musí jí to vysilovat.. To bude jistě paní, která žije v tomhle „mém“ pohádkovém domě..

„Dobrý den, vy jistě bydlíte v tomhle krásném domě! Už tolik let chodím okolo a vždy obdivuji dům i zahradu – celé tohle místo.“ …..No, a jede to. Povídáme si o historii zahrady, domu, rodiny téhle milé dámy, o tom jak žije. Společně se vrháme na sklizení potřebného a milá paní mě bere na exkurzi své zahrady a povídá u toho krásný příběh. Nádhera. Ztrácím pojem o čase a jen si užívám daný okamžik s vědomím, že i tohle mi přinesl letošní jarní sníh, chcete-li kalamita. A nejen to. Také jsem dostala krásné pozvání na čaj do zahrady na místní, květnové rododendrony :). Už teď se nesmírně těším 🙂

S úsměvem na tváří i v duši nabírám směr ke krbu přátel a zjišťuji, že mobilní telefon to vzdal a hraje hru s kalamitou… Zcela vybitý. Mám takové tušení, že tenhle stav je i pro něj naprostou novinkou. Za své působení toto nezažil snad ani jednou. Hmm, netuším kolik je hodin. Vadí mi to? Vlastně ne.

Při cestě ještě „hodím výhybku“ do mého oblíbeného obchůdku se zdravými dobrotami – přece nepřijdu ke kamarádům s prázdnou. A tady pokračuje příběh. S milou paní za pultíkem si vyměňujeme „kalamitní prožitky“ – i ona má zajímavosti. Jen to pojímá malinko z jiného konce. No nic, nechávám v obchodě část své energie (dáma je evidentně pobavena) a pokračuji dále. Procházím nejen mezi domy, ale i dvěma parky. Jsou to krásné pohledy, které by stálo za to zaznamenat. Můj milý mobil vytváří krásné obrázky. Tedy po něm sahám a.. A nic. Stávkuje. Tedy z baťohu vytahuji těžší kalibr – iPad, který se s kalamitou ještě nezžil – a fotím a fotím a užívám si procházku.

Přicházím ke kamarádům právě včas – podává se skvělý oběd a následně se všichni rozprchávají svými směry a já se konečně vrhám k promrzlému PC, připojuji jej na místní elektřinu a jdeme to spolu zkusit 🙂 Dnešní KALAMITNÍ den je opravdu báječný!! Pracuji si vesele a vnímám místní, zcela odlišnou atmosféru.. Kamarádi mají tři děti, které se vracejí ze škol, školek, s nimi jejich školní kámoši, jedna maminka. Je to fičák a já se nesmírně bavím.

Zábava nečekaně pokračuje v místní koupelně – na umyvadle je na výběr ze dvou mýdel – jedno tzv. pevné a jedno tekuté. Volím tekuté.. „hmm, zajímavá konzistence – to neznám. A ta vůně! Taková mentolová. Mno nic.. dětská zubní pasta“.

Zvoní telefon. Volá moje sousedka. Právě nám tam u nás zapli elektřinu.

KALAMITNÍ DEN KONČÍ!!! ŠKODA.. Ale stálo to za to 🙂

…i když.. ještě mě čeká cesta domů 🙂

Jak prožíváte kalamitní dny vy? Přinesl vám něco zajímavého letošní sníh?

Tak se mi včera naskytl zajímavý pohled..

V závěru loňského roku nám u nás „u jezerního bydlení“ vybudovali nové dětské hřiště. Přispělo město a složili se místní rodiče. „Skvělé“.. říkám si, „děti si budou mít kde hrát a rodiče kde užívat svých ratolestí, případně si i odpočinout.“

Včera jsem viděla něco, co jsem zavnímala s údivem a ještě dnes se mi to v mysli vrací…

Na hřišti si hraje jedno dítko, jsou s ním dva dospělí (vypadá to na rodiče). Ti stojí pěkně vedle sebe v dostatečné vzdálenosti od potomka. A? Co myslíte?

Každý v ruce mobilní telefon a natáčí si své vlastní video jak si ten malý užívá momentálního okamžiku a toho, že má hřiště celé jen pro sebe. No, pro mě je to divné. Chápu, je hezké mít možnost se s odstupem času mrknout na záznam, ale.. Je opravdu třeba mít dva stejné záznamy a oželit tím svou vlastní radost z prožívání života naplno?

Jsou tohle jen důsledky přetechnizované doby, uspěchané doby, nebo snad toho, že si neumíme užít to teď a tady? Těžko říct.

Každopádně pro mě je hodnota vzpomínky na prožitek toho okamžiku moc cenná a cennější než samotný záznam. Snad jen, nepřehánějme to ani jedním směrem.. Nenechejme se válcovat technikou a neúměrnou rychlostí života.

Jak to máte vy?

www. jimejinak.cz …ano, každý potřebujeme něco jiného.. Každopádně pro mě byl tento web klíčovým na cestě uzdravení.. při záchraně mého bytí i žití… část mojí zpovědi