Tak se mi včera naskytl zajímavý pohled..

V závěru loňského roku nám u nás „u jezerního bydlení“ vybudovali nové dětské hřiště. Přispělo město a složili se místní rodiče. „Skvělé“.. říkám si, „děti si budou mít kde hrát a rodiče kde užívat svých ratolestí, případně si i odpočinout.“

Včera jsem viděla něco, co jsem zavnímala s údivem a ještě dnes se mi to v mysli vrací…

Na hřišti si hraje jedno dítko, jsou s ním dva dospělí (vypadá to na rodiče). Ti stojí pěkně vedle sebe v dostatečné vzdálenosti od potomka. A? Co myslíte?

Každý v ruce mobilní telefon a natáčí si své vlastní video jak si ten malý užívá momentálního okamžiku a toho, že má hřiště celé jen pro sebe. No, pro mě je to divné. Chápu, je hezké mít možnost se s odstupem času mrknout na záznam, ale.. Je opravdu třeba mít dva stejné záznamy a oželit tím svou vlastní radost z prožívání života naplno?

Jsou tohle jen důsledky přetechnizované doby, uspěchané doby, nebo snad toho, že si neumíme užít to teď a tady? Těžko říct.

Každopádně pro mě je hodnota vzpomínky na prožitek toho okamžiku moc cenná a cennější než samotný záznam. Snad jen, nepřehánějme to ani jedním směrem.. Nenechejme se válcovat technikou a neúměrnou rychlostí života.

Jak to máte vy?